«Hvězdy, ty studené hračky»

- 1 -
Hvězdy, ty studené hračky Sergej Lukjaněnko Prolog

Oceán žádné křivdy v srdci nenosil. Stejně jako nebe věřil ve svobodu, stejně jako nebe nestrpěl žádnou překážku. Stál jsem v mokrém písku, vlny mi olizovaly nohy a bylo tak snadné uvěřit, že ta cizí hvězda na nebi je mé Slunce a slaná voda pode mnou zase prastará kolébka lidstva.

Jenže linie pobřeží vypadala až příliš rovná. Rovná jako obzor — a taky tak matoucí a nepravá. Kdybyste po tomhle pobřeží vykročili, nebude se měnit naprosto nic: po vaší pravici se potáhnou nízké, jakoby zastřižené křoviny, kdežto po levici bude tiše syčet příboj. Jen písek pod vašima nohama změní barvu — žlutá barva se bude měnit v bílou, bílá v růžovou, růžová v černou a pak zase obráceně. Pruh pláže se — aniž to vaše oko zaznamená — nepozorovaně stočí doprava, pokryje se sněhem, pak zase přijde písek a někdy v dalekém budoucnu se opět vrátíte na stejné místo, kde budou vlny stále stejně laskat břeh…

Jeden člověk je příliš mnoho na to, aby změnil svět. Učinil jsem krok… a voda mé stopy zaplavila. Svět je už příliš malý, než aby bylo možné nechat ho na pokoji. Pro živé lhostejná bezstarostnost neexistuje. Jen moře a nebe vědí, co je to skutečný klid.

Zvedl jsem pravou ruku, pohlédl na ni — a mé prsty se začaly prodlužovat. Hnětl jsem je pohledem a proměňoval lidskou tělesnost v ostré zahnuté drápy.

Ostatně mám ještě vůbec právo říkat si člověk?

Část první Počtář Kapitola první

„Nevzal bys mi s sebou dopis?“ zeptala se Elsa. „Vypadá to, že tu budeme trčet ještě tak dva týdny, tak aby si manžel nedělal starosti.“

„O tebe bych si na jeho místě dělal starosti pořád,“ zavtipkoval jsem poněkud nemotorně.

- 1 -