«Svět Stínu»

- 1 -
Svět Stínu Sergej Lukjaněnko Prolog

Na kosmodromech tráva neroste. Nene, za to nemůžou běsnící plameny motorů, o nichž tak rádi píšou novináři. Je to tím, že při tankování raketových nosičů, při havarijním vypouštění paliva v případech nezdařených startů a nouzových přistání, při výbuších raket přímo na rampě i kvůli drobným provozním netěsnostem v potrubí se prostě do plochy kosmodromu dostává příliš mnoho jedů.

Tenhle kosmodrom ale není pozemský.

Seděl jsem v trávě na samém kraji obrovské zelené neohrazené pláně. Dala se považovat ze tenisový kurt pro obry nebo za plod chorého mozku miliardáře, který je blázen do golfu.

Ostatně peníze se tady nepěstovaly.

Tvář mě svrběla… Jako by mi ji nějaký neviditelný sadista zevnitř drhnul skelným papírem. A protože to tak v podstatě bylo, snažil jsem se téhle bolesti nevěnovat pozornost.

Ze zelené dlaně kosmodromu k nebi chaoticky trčely malé stříbřité kosmické čluny. Před pár dny už jsem tu jednou stál, ale tenkrát má omámená mysl nebyla schopna zhodnotit tuhle podívanou skutečně pozemšťanskýma očima. Kdežto teď… Teď jsem násobil bojovou sílu každé lodi jejich celkovým počtem, tento výsledek znovu násobil možným počtem kosmodromů na celé planetě a k výsledku přičítal různé neznámé, tedy plavidla, která byla právě ve vesmíru nebo na planetách Přátel, a také křižníky, jež z oběžných drah na povrch planety vůbec nesestupují. Výsledek byl samozřejmě jen velmi přibližný, s tím, že jsem se klidně mohl splést o řád.

Jenže jaký rozdíl je v tom, jestli vám na hlavu spadne tuna cihel nebo tun deset?

Se stéblem trávy mezi zuby jsem se položil na záda. Pohlédl jsem do nebe. Co může být kdykoli a v kterémkoli ze světů více neměnné? Ležet, cítit kyselou šťávu na rtech a cítit, jak vás to nekonečné nebe vábí a požírá… A jak se pak celý ten svět převrací a vy už se neválíte líně a uvolněně na zádech a nemhouříte oči při představě bezednosti oblohy, ale celá planeta leží na vašich ramenou a vy ji držíte nad nebem. Jako poslední a jediný Atlant…

- 1 -