«Na jih od hranic, na západ od slunce»

- 1 -

Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce

Euromedia Group - Odeon, Praha 2004

1

Narodil jsem se čtvrtého ledna devatenáct set padesát jedna, v prvním týdnu prvního měsíce prvního roku druhé poloviny dvacátého století. Taková náhoda se nestává často. A proto mě pojmenovali Hadžime, neboli Začátek. Jinak už ale na mém narození nic zajímavého nebylo.

Otec byl zaměstnancem velké společnosti, která obchodovala s cennými papíry, matka byla jako většina jiných žen v domácnosti. Otce ještě jako studenta odvedli za války do Singapuru, kde byl pak nějakou dobu po jejím konci držený v koncentračním táboře. Dům, ve kterém bydlela matka, lehl v posledním roce války popelem při náletech B-devětadvacítek. Oba mí rodiče patřili ke generaci poznamenané válkou.

Když jsem se ale narodil já, nebylo už po válce nikde ani památky. Poblíž našeho domu nebylo jediné spáleniště, jediný americký voják. Žili jsme v malé poklidné čtvrti, v domě, který otci přidělila firma jako ubytování. Byl předválečný, už trochu zchátralý, ale na jeho prostornost jsme si stěžovat nemohli. V zahradě rostla vysoká borovice a měli jsme tam dokonce i jezírko a kamennou lucernu.

Naše čtvrť, to bylo typické výstavné předměstské sídliště středních tříd. Skoro všichni mí kamarádi z té doby bydleli v krásných domcích, které se od sebe příliš nelišily. Byly všechny skoro stejně velké, s předsíní a zahradou, ve které rostly stromy. Otcové těch kamarádů většinou pracovali ve firmách, nebo zastávali nějakou odbornou profesi a bylo velkou zvláštností, když v některé domácnosti chodila do práce i matka. Skoro všude chovali psa nebo kočku. V té době jsem neznal jediného člověka, který by bydlel v bytě nebo v domě pro víc rodin. A když jsem se později přestěhoval do jiné čtvrti nedaleko odtamtud, bylo to tam víceméně stejné. Takže než jsem se jako vysokoškolák vydal do Tokia, docela vážně jsem si myslel, že všichni lidé nosí kravaty, pracují ve firmě, bydlí v domku se zahradou a chovají psa nebo kočku. Nemohl jsem si doopravdy představit, že by někdo mohl žít nějak jinak.

- 1 -